
Čas běží a my s mami pro samou práci ani nestíháme sednout k počítači a něco napsat. Dneska už jsem jí ale donutil. Moje donucovací prostředky jistě znáte. Jsou to mňoukání, bručení, zastrašování se zvednutým ocáskem a naježeným hřbetem, výhružné drápání koberce a nejvíc účinný, ale zároveň nejméně chtěný naší maminkou, postoj "jako že budu značkovat". Tak ten zabere nejrychleji a navíc se při něm s našima krásně pohoním. Ženu se třeba do chodby, za mnou letí bačkora, potom přiskáče táta... moc prima zábavka. Tuto metodu upřednostňuji hlavně tehdy, když chci jít ven a nikdo nereaguje na moje volání u dveří, bouchání s dveřmi u WC (dělají celkem obstojný rámus, když je tlapkou jako otvírám), přibíhání a odbíhání do obýváku, kde obvykle naši sedí, no a když nic nezabírá, stoupnu si třeba ke skříňce, zvednu ocásek, zadívám se na někoho z lidí upřeně a už pádíme. A to ještě s za doprovodu různých slovních výhružek nebo pokřiků jako: "Jaffo, já tě vidím, necháš toho! Jaffo, ty čuníku, ať už jsi venku! nebo Necháš toho ty lumpe!!" Občas tedy i něco horšího, ale to tady raději ani nebudu opakovat. No a tak dosáhnu svého. A tak jsem taky mami dneska k tomu počítači posadil a řekl: "A piš, vždyť já pořád připravuju zážitky a ty je nepopisuješ!" Horší je jen to, že máme malý stolek a já potom ležím trochu na klávesnici a mami nepíše, protože píše třeba moje bříško nebo nožička a počítač píská a nakonec jsem odehnán. No neva, snad to zvládne i sama, ta mami.
Tak tedy k věci. Kočička Adéla koťátka nečeká, protože se mi celé tři dny schovávala pod nočním stolkem a za zrcadlem, takže jsem se mohl snažit sebevíc, prostě nic. Ale to vůbec nevadí, vynahradil jsem si to s naší Hankou. To bylo eldorádo. Ona jak se zlobila, že je u nás ta Adéla, tak mi asi chtěla udělat radost a začala mrouskat. Já toho samozřejmě hned využil a 3 dny si užíval. Hanku jsem honil, ona mě, mami nás pouštěla i na půdu, tam je to o to lepší, že se naháníme po trámech, skáčeme a děláme obstojný rámus. No musím se pochválit, neodbyl jsem to a doufám, že z toho budou krásná a veliká koťata.
Dokonce jsem pomáhal mami v kuchyni a měl tak prázdné bříško, že jsem musel okusit i vařenou bramboru. No živit bych se bramborami nechtěl, jako třeba naše slepice, ale kousek jsem spořádal. Mami stála a jen se divila. Dávám si občas pro chuť trochu trávy, okousal jsem mamince na záhoně právě vyrostlé kosatce. Nějak mi to chutnalo, takové to bylo svěží, ona se potom bála, že umřu, ale jsem tu v plné síle. Prý ale nepokvetou.
Musím vám taky říct, jak naše Hanka pořád někde leze. My máme kolem domu to lešení, které čeká na lepší počasí a zedníky, a na to lešení je docela zábavné vylézt. Horší je, že se dá díky němu i utéct z domova. A to už Hanka udělala 2x. Ještě, že chodí ven jen s dohledem maminky. Ale co udělala minulý týden, tomu by jeden ani dva nevěřili. Vylezla po lešení na střechu od garáže, tam se rozhlížela jako z vyhlídkové věže a najednou HOP! Skočila rovnou na střechu traktoru. Až jsme se s mámou lekli. Tam chvíli spokojeně stála a hleděla do živého plotu z tují a potom skočila na kapotu motoru a hupky dolů, a ti vrabci, na které číhala Frrrrrr a byli pryč. Je to ale kaskadérka, ta moje Hanička. A v poslední době je i velice odvážná. Chodí dokonce i do slepičí ohrady, kontroluje i moje teritorium na zahradě a vyčichává myši. Ale mami na ní pořád dává pozor, protože už je trošku znát na bříšku její jiný stav, tak musí být na sebe opatrná.
Říkala mi maminka, že se mám prý těšit, příští týden přiveze domů nová kuřata. Nevím, jako že bych si měl brousit drápky? Nebo jako že je budu pást? No uvidíme, dám vám vědět. Ale změna se odehrává na mojí půdě, táta tam udělal novou podlahu, máme tam naše staré křeslo z domova, kde se můžu vyvalovat a prý tam bude i kočičí strom z pravého stromu a provazy a koupačka a poličky na ležení a bude to "kočičí budoár". No to už se fakt těším. Bývá tam krásné teplíčko, když se ohřeje střecha, a k tomu ještě ty všechny kočičí vymoženosti, co mami slibuje! No ale taky jsem zaslechl, jak mami přemlouvala tátu, že by chtěla ještě jednu kočičku. On tedy moc ne, ale nakonec asi svolí. To bude prima. Budu mít harém!
Je to prima na světě, taky to tak cítíte, kamarádi? Tak se mějte krásně, já pádím ven. Použil jsem právě mojí osvědčenou metodu a jak si tu mami sedí u toho počítače a nereaguje na mé výzvy, že chci ven, když tam tak krásně svítí sluníčko, vyskočil jsem na stolek a čůrnul na ubrus. Křičela hodně, hnala mě tím vyšívaným ubrusem do chodby a dávala mi jména, jako prý že "ty zmetku, uličníku a hrůzo béžová". No já to snesu a jí se uleví. A stejně tam na ubruse byl flek, protože tam večer táta něco vylil :-)
Sdílejte! | O sdílení
![]()
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?