Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum22. října 2009  |  KočičákLinduška  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 156x / 2x

První vánoce v novém domově

První vánoce v novém domově

Vánoce v roce 2008 byly nějaké divné. Nejen, že jsme byly s paničkou celé svátky samy bez páníčka, ale taky se mi stalo něco moc nepříjemného (a může za to ta moje člověčice... grrr!!!) Přišlo na mě takové to kočičí volání, prostě jsem moc toužila po kocourovi, paničce jsem to vykládala pořád dokola od rána do večera, už mě z toho tlamička bolela a unavená jsem byla jako nikdy, ale ona nic! Nejen, že mi žádného kocoura nepřivedla, ona se o to ani nepokusila!!! Prý že nechce koťátka.

„To mě nezajímá, že je nechceš, já je chci, chci, chci a basta! Přiveď kocouuuuráááá! Kníííííík, vrrrrknííííík!“ Ani tyhle srdceryvné nářky s ní nepohnuly. Aby toho nebylo málo, řekla mi, že mi od toho pomůže, prý jí pan doktor něco poradil. Nevěděla jsem, kdo to ten doktor je. Říkala jsem si, že třeba přece jen nějaký kocouř, ale to byl omyl až na půdu! Panička mě drapla zrovna, když jsem nedávala pozor, a udělala mi na zadečku NĚCO. Já jsem ji pokousala a utekla jsem se schovat. Do druhého dne mě to volání přešlo a už mě žádní kocouři nezajímali. To by bylo ještě docela fajn, protože jsem si říkala, že se aspoň po pár dnech zase pořádně vyspím, ale taková pohoda to teda rozhodně nebyla. Pár dní panička dělala, jakože je všechno v pořádku, nic se neděje, hodná panička, hodná čičinka a pak najednou (a bez varování!!!) mě popadla, nacpala do té bedny, co tak nenávidím, a odnesla na mráz. Teda to byl šok, to vám řeknu. A ještě větší šok byl, že jsme přišli do takového divně páchnoucího domečku, kde byli cizí člověci v zelených hábitech, hnusní uslintaní psi a taky jeden veliký kocouř, co na všechno syčel. Já se cizích lidí moc a moc a moc bojím, tak jsem začala plakat a ani za nic jsem nechtěla vylézt z té bedny. Nakonec mě přece jen vytáhli a začali se mnou dělat různé kejkle. Vážili mě a pak do mě bodli jehlu (panička říkala, že je to očkování) a pak mě objednali na jakousi kastraci. Myslela jsem si, že to bude asi nějaká odměna za to moje utrpení, ale to jsem se teda spletla! Nejdřív mě panička trápila hladem a říkala, že to musí být. Myslela jsem si, že ta kastrace, co dostanu, musí být určitě moc dobrá a bude jí hodně, když kvůli ní musím hladovět. Ale všechno bylo jinak. Zase mě panička odnesla k těm doktorům a ti mě asi nějak začarovali, protože jsem zničehonic usnula. Pak mi udělali do bříška díru a tu mi pak zašili. Vůbec nevím proč. Lidi se asi vyžívají v trápení čičinek nebo co, protože to bylo hrozně nepříjemné. Teda ne to řezání, protože jsem nic necítila, ale potom...

Když jsem se probrala, všechno bylo v mlze. Byla jsem tak slabá, že jsem se ani nemohla bránit, když mě zase strčili do té bedny. Když mě panička donesla domů, rozhodla se, že mě bude trápit dál. Na krk mi připevnila takovou divnou věc, prý abych si nevytrhala stehy z bříška. Jak jsem hned ožila, to jste měli vidět! Proč bych si měla trhat stehy? Copak chci mít v břiše ještě větší díru? Jsem sice omámená, ale blbá určit ne! Tak jsem začala běhat po bytě a snažila jsem se to sundat za každou cenu. Kromě toho, že to bylo nepříjemné, jsem v tom taky musela vypadat jak kašpar. A já jsem přece dáma, ne? Tak takový věci nosit nebudu!!! Panička za mnou běhala a snažila se mě polapit, aby se mi propána ještě něco nestalo. Sundala mi to a byl klid. Párkrát jsem se ještě pozvracela a pak už ze mě byla opět ta roztomilá a hodná čičinka, ale s oholeným a zeleným bříškem. Napadlo mě, jestli si mě ti zelení neoznačili a jestli už nejsem jejich, ale nepřišli si pro mě, tak jsem byla v klidu. Šli jsme k nim už jen jednou. To když mi měli vytáhnout ty stehy. Měla jsem trochu strach a taky jsem byla naštvaná, že mě oholili (no takhle přece kočičí madam vypadat nemůže, no ne?), ale nebylo to vytahování tak zlé a navíc mi pak ty chloupky samy časem dorostly, takže teď už jsem k nepoznání stejná krasavice jako dřív. Jen ty koťata už asi nebudou, jak jsem pochopila. No nic, kocouři, už prostě nejsem k mání...

Linduška

P. S. Na fotce je zachycen okamžik, kdy jsem ulovila vánoční kořist - stužku na balení dárků. Vrrrňauk :o)



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







3 komentáře

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 Minda
Kocouřák Minda  Datum31. října 2009 11:37

Já jsem holky zažila úplně stejnou štrapáci jako vy a kocouři už mi jsou též ukradení :-))). Mám klid a hormony už mě neovládají. Není to prima? :-))))

 Anetka + Aretka
Kocouřák Anetka + Aretka  Datum29. října 2009 20:03

Linduško, tvoje utrpení známe moc dobře. Taky jsme hledaly kocoura a prý, že nejsou lidi, teda kocouři. A pak jsem měly díru v kožíšku :-((. Ale už je to fajn, už nejsme smutné, že nejsou kocouři, a vystačíme si samy.

 Marki
Kocouřák Marki  Datum29. října 2009 10:39

Milá Linduško, teď jsou ti kocouři fuk ale na světě je tolik jiných zajímavých věcí...

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top