Jak jsem ptáčka chytit musel, zahradní příhody, Hanka se nám stále schovává, sedánky v traktoru a už to na Hanku přišlo zase...

Musím se omluvit všem příznivcům, ale chápejte, není čas. Pro samé jaro nemá naše maminka čas si sednout a psát. A taky se seznámila s jednou Deniskou, která bude dělat naše stránky, tak píše to, co tam budeme mít. Ale k věci.

Sliboval jsem, že nebudu chytat ptáčky. Nezlobte se na mě, ale nedodržel jsem to. Já vím, teď si myslíte, že jsem kocour lhář. Slíbil jsem že nebudu kousat naší mami a pokousal jsem jí, ptáčky chytat nebudu a už je to tady. Ale to bylo tak. Šel jsem na zahradu zkontrolovat, zda k nám nechodí kocouři od vedle. Hanka má každou chvíli chuť proběhnout se venku, tak to musím kontrolovat. A jak tak jdu, začal na mě útočit nějaký ptáček. Normálně na mě nalétával, křičel, sedal si na zem, zase vyletěl a pořád dokola. Pomyslel sem si, že mi asi chce ukazovat, že když se budeme prát, vyhraje. Tak jsem se trošku přikrčil a v pravou chvíli vyrazil. Chňap! A bylo to. Trošku to křuplo a už to ptáček měl. Položil jsem ho na zem a on už neposkakoval a nekřičel. Tak jsem ho odnesl domů, kde na mě ve stodole čekala Hanka, které jsem se chtěl trošičku předvádět. Proto jsem jí ukazoval, jak se ptáček vyhazuje a chytá. No, líbilo se jí to, ale mami ne. Tak mi ho sebrala a my měli po hračce. Ale to mě nijak neodradilo. Musím přeci té svojí kočičce dokazovat, jaký jsem borec, proto jsem si za pár dní počíhal na takového většího, černého se žlutým zobákem. A chytil jsem ho bez dohledu maminky, oškubal jsem mu spoustu černých peříček, které potom naši na půdě našli, ale kosa jsem schoval. Jen JÁ vím, kde je! Možná si teď říkáte, že jsem zlý, ale ne, fakt nejsem, Já jsem prostě KOCOUR. Já jsem rád, že se ptáčci vrátili. Je jich všude spousta, kosové, vlaštovky, červiny (to byl ten můj úlovek), konipasové, rehkové, strnadi, dokonce k nám létají i stehlíci a jestli tomu nevěříte, tak se k nám ale fakticky vrátili i čápové. Ti, o kterých jsem vám vloni říkal, jak seděli u nás na střeše. Tak zase přiletěli a zase u nás seděli. Klapali zobáky a já a naše psice jsme na ně koukali. A maminka je nechtěla po jejich dlouhé cestě splašit, tak neběžela pro foťák, ale byli to docela určitě ti naši.

Mám moc rád, když svítí sluníčko. Můžu potom podnikat své výpravy na zahradu. Jdu takhle kolem plotu a najednou BUM. Něco mě praštilo do zad. Vyskočím a koukám. Tak takhle velikého brouka jsem ještě neviděl. Byl veliký asi jako čokoládový bonbon. Naše Žofina si asi taky myslela, že to bonbon je, protože ho vzala do tlamky, ale měl nožičky, které jí hned pošimraly, tak ho vyplivla. Chvíli jsme ho spolu pozorovali. Snažil se rychle běžet, ale protože to byl brouk potápník, moc mu to nešlo. On totiž bydlí v rybníku a tam plave. Chvíli jsem ho osahával tlapkou, ale byl tvrdý a jeho ostnaté nožičky mě píchaly. Proto jsem ho plesknul a raději šel, protože kdyby si ještě chvíli dovoloval, nemusel by dobře dopadnout.

Na zahradě už je to prima. Na stromech jsou květy a lístečky, tráva je pěkně zelená, už jsem potkal i šneka. Chodím teď častěji na kontrolu do ohrady ke slepicím, protože máme nového kohouta. Toho loňského musela moje maminka zabít. On byl totiž strašně zlý. Útočil na každého, našeho tátu klovnul do ruky, maminku mnohokrát do nohou. Dokonce to zkoušel i na mě. A tak při posledním útoku na naší paničku prohrál. Měla nohu úplně poklovanou a tekla jí krev, ale jemu potom taky. A teď máme nového bílého Jirku. Snad nedopadne stejně. Kohouti jsou divní. Nikdo jim nic nedělá a oni se perou. Hm, skoro bych řekl, že i já jsem trošku kohout, nemyslíte? Ale ne, já jsem šelma!

Docela legrace je s naší Hankou. Nejdříve to vypadalo, že nikdy ven nepůjde a teď máme problém jí dostat domů. Zjistila, že venku je strašně fajn. Běhá po dvorku, prozkoumává, co může, a navíc se stále schovává. Tak třeba se schovala za hromadu kostek a dělala, že tam není. Mami na ní čičíkala a ona stála jako pěna. Potom byla schovaná v parčíku a jenom vykukovala. Jenže já jí najdu vždycky. A mami to ví, proto toho využívá. Zavolá mě, vezme mě tam, kde byla Hanka naposledy a já jí většinou vyčuchám nebo zavolám kocouří zaklínadlo „mrggau“ a ona se ozve. No a pak už ji mami chytí. Nebo nechytí a  ona utíká a znovu se schovává. Třeba ve stodole a nebo na půdě. A tam se nám tuhle tak schovala, že jsem jí nenašel ani já. Už jsme se začali bát, že odešla z domova. Hledali jsme všude. Doma ve všech místnostech, ve skříních, dokonce i v pračce, venku kolem celého domu, v kotelně i dílně. Nikde nebyla. Asi po půl hodině jí maminka objevila. Ona na půdě vyskočila na trám, po něm přeběhla až na konec střechy a tam znovu vyskočila až do štítu, kde je taková díra ve tvaru srdíčka. A tam si seděla, asi 4 metry vysoko od podlahy a kliďánko vykukovala tou srdíčkovou dírou a pozorovala ptáčky. Uf, to jsem si oddychl. Nerad bych zjistil, že by měla raději kocoura souseda černobílého nebo obsouseda černého. To tedy ne, Haničko! Já jsem tvůj velitel a kamarád! Probral jsem to s naší Žofinou, ona ty sousedy taky nemá ráda a teď spolu hlídáme dvorek. Já to všude napíšu, že jako aby k nám nechodili, protože bych se tam s jedním z nich opravdu nerad potkal. Zeptejte se mojí paničky, jak se dokážu zakousnout. Nechtělo se mi tuhle z procházky na most domů a když se mě snažila popohnat, zakousnul jsem její botu. Měl jsem pocit, že když jí zakousnu, nebude nás nutit k chůzi. Nepomohlo to sice, ale zákus to byl pořádný.

Když moji lidi něco dělají venku a já se tam pletu a nebo musejí být otevřená vrata, mám bezva útočiště. Sedávám v tátově traktoru. Jednak se tam můžu rozvalit, a taky je tam teplo a dobře z něj vidím. Někdy k němu i sám chodím, ale on mi nechce otevřít dveře, i když na něj hezky zamňoukám. Když to ale vidí naši, tak to napraví. No řekněte, že mi to tam sluší?

No a abych vás připravil na další povídání. Moje Hanička už zase vyváděla. Už po třetí na ní skočila mrouskačka. Ale protože už jí 30. dubna byl rok, dovolili mi, abych s ní byl. Prý můžeme zkusit, jestli by se povedla koťátka. Ale věřte mi, bylo to náročné. Maminka z toho chudák skoro onemocněla, protože jak Hanka pořád v noci vykřikovala a budila tátu, chtěla jí jít pochovat a omdlela. Rychle vyskočila z postele a už ležela. U měla rozbité koleno a barevné oko. No ale přežili jsme to všichni a proto vám brzy v dalším povídání naše zamilované dny přiblížím.

Krásně si užívejte jaro a já zase napíšu. Váš Jaffa z jarního Pařezova.

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama