Strasti nastávajícího otce - díl 2

Ještě ani Filip nestačil to moje minulé povídání umístit na Kocouří stránky, a už to bylo tady. Přivolal jsem to spolu s mami, protože ta v pátek celý den Hanku přemlouvala, aby ty koťata vyhnala z bříška na svět, pořád to připomínala, pořád o tom mluvila, dokonce i když přišla navečer ta návštěva s kytkou, protože mami měla narozeniny, no prostě i to moje zlobení a napadání Haničky, to všechno do sebe zapadlo.

Šli jsme spát. Naši a Hanka do ložnice a já, jako obvykle v tyto dny, na půdu. Mami mi totiž nevěří, protože jsem prý MOC kocour. Tak kdyby se ty děti narodily a já byl u toho, prý abych něco neprovedl. No jeden nikdy neví. Píská to, je to mrňavé a mokré, kdo ví? No tak spím na půdě a nic mi tam nechybí, řeknu vám.

Kolem půlnoci, říkala mi potom mami, skočila na ní Hanička 2x do postele, aby jí vzbudila. Jenže ona zrovna usnula a spala tvrdě, já taky, když usnu, nevzbudí mě ani vysavač. Tak si Hanička vlezla pod postel, chvíli tam tiše předla a půl hodinky po půlnoci vzbudil mami zvuk, na který se tak dlouho těšila. Na svět přišlo první z koťátek. Tak ho rychle položila do připraveného pelíšku, protože bylo celé mokré, pod Haničku rozprostřela prostěradlo a než se nadála, už kníkalo další mrně. Hanka byla ráda, že není sama, přeci jen, když je u ní panička, cítí se klidnější. A bylo to potřeba. Po hodince odpočinku se začalo na svět hlásit další mrně. Rodilo se opačně, nožičkami, Haničku to hodně vyčerpalo, ale povedlo se to dobře, jen musela mami podvázat pupíček, protože Hanička usnula, jak byla vyčerpaná. Tak už byly v pelíšku 3. Rozespalého tátu mamina hned na začátku porodu rozespalého přestěhovala pryč, protože nikdo neví proč, ale i když měla Hanička připravený červený košík vystlaný dekou už celý týden, dokonce v něm i líhala, porodit děti musela tak, jako loni. Pod postelí. Tak aby se chudák vyspal, ráno čekal zedníky.

Chvilku po třetí hodině vyskočilo na svět další koťátko. Hanka ho hned celé olízala, mrně začalo kníkat a zapojilo se do sboru již krásně vyzpěvujících dětiček, které se dožadovaly návratu k mamince. Ale to ještě nějakou dobu nešlo, protože po čtvrté hodině se vyloupl mrňousek zase nožičkami napřed, hned křičel jako drak a vrtěl se nejvíc ze všech, i když byl nejmenší.

Potom už se zdálo, že se kočička zklidnila, proto usušené děti putovaly do Haniččiny náruče. Ta je láskyplně olizovala a očichávala, tulila se k nim a byl to krásný pohled. Pět maličkých kuliček a jedna šťastná máma Hanička. Jeden jako druhý, všichni červení a tečkami posetí. Tak se to zase nepovedlo! Zase se mi nenarodil žádný krémáček! Ale to vůbec nevadí. Moje červené děti jsou krásné, jsou po mě alespoň veliké, když barvu mají po mamince Hance a mém tátovi Filipovi, a Hanky mámě Vaiper i tátovi Saponkovi, jak bych měl vůbec sílu tolik červených genů překonat :-)

Ráno jsem přišel z půdy a šel se podívat po domě. Dveře do ložnice byly zavřené. "Ho, ho! Tam se něco děje," začal jsem škrábat. "Pusťte mě tam! Mgauuu! Tak co je? Mgaůůůů! Mami!!" zlobil jsem se. Ona přišla, vzala mě do náruče a povídala, že můžu jen nakouknout. "Pro pána kocoura!" zíral jsem do košíku." Jak se tohle všechno mohlo do té naší Haničky vejít?" V koši se vyvalovalo přisátých k Hančině mlékárně pět dost velikých koťátek. "Jaffo, to jsou tvoje děti," řekla mami a tvářila se radostně. Byl jsem pyšný, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Proto jsem raději odkráčel. Během dne jsem se ale několikrát přišel podívat, jsou-li dveře zavřené. Byly. Mami je pečlivá. Moc mi nevěří.



No ale co se mi stalo navečer, tak to bylo něco. Zase jsem šel kolem a dveře byly otevřené. Nakoukl jsem a najednou se proti mě vyřítila Hanka! Po kočičím na mě mluvila, říkala, že mám jít pryč, zvedala tlapku a cenila zuby. No tohle? Zůstal jsem stát, koukal, potom vykročil vpřed a "Prásk"!! Dostal jsem facku! A "Prásk"!! Druhou. Hanka se do mě pustila, nečekal jsem takovou sílu, ještě včera jsem jí hravě zvládl. Mami se smála a volala za mnou, že už je mému zlobení konec. Byl jsem tak překvapený, že jsem si raději zalezl do křesla a spal. Zdá se mi, že moje špatné dny nekončí. To ty děti!

No a neskončily. Když v pondělí odjel táta do práce, zůstal jsem na dvorku. Všechno jsem obešel, očichal své značky, zjistil, zda mi je nepřepisuje nějaký sok, a tak jsem došel až za dům. A tam jsem zjistil, že vrátka už nejsou založená prknem, povyskočil jsem a tradá!! Svoboda!! Můžu do světa!! Pádil jsem si to po sousedově zahradě, potom přes silnici a najednou se doma otevřely dveře a mami mě uviděla zrovna ve chvíli, kdy jsem strkal hlavu sousedům do branky. Nevím, jak je to možné, ale asi má nějakou intuici, pořád je mi v patách. Zakřičela na mě, a už byla dvěma skoky u mě, popadla mě a moc hubovala. "Ať si," mručel jsem si. "Stejně ti uteču, nemáš mě ráda a máš plný košík jiných kočiček!" A když mě pustila a šla si po své práci, rovnou jsem svůj útěk zopakoval. A pak jsem si pěkně po chvíli přiběhl kolem plotu a koukal, jak myje okna. Nechápavě na mě koukala a zase pro mě šla. Ale já se vyřítil na hromadu dřeva, které je složené před vraty, tam se uložil a dělal "ZLOUNA". Mami si doběhla pro foťák, prý aby na Kocouřovi všichni viděli, jak zlobivý jsem. No a jsem. Mám svoje dny, prostě to nejde překonat. Já mami kousnul!! Zvedla mě z toho špalku a když jsem viděl, že míříme domů, vydal jsem syčivý zvuk "chsssss" a kousl jí do předloktí levé ruky. Má tam 4 moje zuby. A tekla jí krev. A řekla mi jen, že jsem ošklivák. Jsem, vím. Ale to ten stress. To jsem prostě celý já. Mrzí mě, že to dělám, ale jinak to nejde. Jsem KOCOUR. Chvíli jsem si doma poležel na okně, a zase se šlo ven. Ta mami pořád pracuje, místo aby se šlo na procházku na louku. "Půjdu sám," řekl jsem si a začal šplhat po plotě. Jenže chyba lávky, uviděla mě naše psice Agina a běžela ke mně, začala štěkat, to upozornilo mami a než jsem se stačil rozhlédnout, už jsem byl za dveřmi. "Ty Zlobře jeden, proč si myslíš, že venku je to lepší? Proč se tady pořád snažíš o útěk?" ptala se mě maminka. Jo, to kdybych věděl? To dělá to jaro, všude plno zvuků, všude plno ptáků, navíc ten divný pocit z těch všech změn, vždyť většina tvorů změny ráda nemá! No snad to nějak překonáme. Mami je trpělivá, určitě mi to zase odpustí a  půjdeme spolu na louku, k potoku a taky mi slíbila nové šplhadlo do mého budoáru na půdě z těch dřev, na kterých jsem vyfocený.

Všechno je to o vzájemnosti a té je moc potřeba. Vzájemně se zlobíme a vzájemně se udobřujeme. Vzájemně se tolerujeme a máme se moc rádi. I u vás je ta tak, že? A má to tak být.

Brzy vám napíšu o našich dětech, ono s nimi ještě nic není, jen leží, pijou, kničí a zase pijou. Jo a ještě rostou.

Moc vás všechny zdraví kocour Jaffa, šťastný táta

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama