Zapomněl jsem se s něčím pochlubit, nesnáším zrcadla, nepohodl jsem se s tátou, víkend byl nabytý událostmi a našli mě na studni, náš pokoj se dočista změnil, kam se podívám, všude moje děti

V minulém povídání jsem dočista zapomněl, že vám musím sdělit něco děsně důležitého. 1. září se v Plzni kočičce Adélce, která byla u mě na návštěvě, narodilo 5 dětí. Jsou modré a modrokrémové a jejich lidská maminka říkala, že minimálně tři jsou celý já. Velcí a silní. Tak to se mi tedy povedlo. To už mám tedy 9 dětí. A navíc mi říkala maminka, že prý se mi zase přihlásily dvě kočičí nevěsty. To víte, být chovným kocourem, to není žádná legrace. To jsou povinnosti. Udržovat se ve formě, cvičit, dodržovat životosprávu a hlavně dbát na dobrý zevnějšek. To není mít chlupy rozježené, každý fous jinam a špinavé uši. Hlavně uši, na čisté uši si tedy já obzvlášť potrpím. Mami mi je čistí vatičkou, já držím a bručím. S drápy je to horší, ale ty se mi obrušují při sportu, ale na uších si zakládám, taky všechno slyším.

Nevím jak vy, kamarádi, ale já doslova nesnáším zrcadla. Maminka už mi vysvětlovala nejméně 100x, že v zrcadle není žádný cizí kocour stejně krémový jako já, ale moc tomu nevěřím. Máme totiž velké zrcadlo zrovna tam, kde se mnou měla námluvy ta kočička Adélka, a pořád se za to zrcadlo schovávala. A já si tam toho kocoura každý den prohlížím. A je pořád stejný. I se na mě ježí, když se na něj ježím já. Já vím, že je vždycky potom křik, mami běhá s hadříkem a zrcadlo pulíruje, ale já ho pro pořádek vždycky poznačím. Ať si ten kocour nemyslí, že mu svoje teritorium jen tak odevzdám. To ne, to by byl boj!

Nějak jsem poslední dobou v rozepři s naším tátou. Já tedy nevím, ale on na mě asi žárlí. Já totiž spím s maminkou. Vždycky večer, když nastane doba spaní, přijdu k ní do postele, lehnu si na ní, třeba na břicho, když se přikryje peřinou, a tak spolu spíme. Já chci tedy hlavně hladit, takže mami asi moc nespí, ale mě se tak moc dobře odpočívá. Šlo to tak teď několik nocí za sebou. Když si odejdu třeba se napít, mami se ale otočí, no a to už se mi na ní potom tak dobře neleží. Lehl jsem si proto na tátu, ten mě shodil a ráno řekl, že už toho mám dost, ten kocour tady po mě v noci šlapal. A já se naštval, protože měl mít radost jako mami, a tak jsem mu počural boty do práce. No a potom je vždycky už jenom kousek k souboji. Táta vždycky zapomene, že mám mrštné tlapky, chce mě plácnout, já po něm seknu, no, a už mu tekla z prstu krev. A teď se mnou nemluví. A říká mi, že mě prodá a nechá si našeho malého Metrixe. Takže mi nezbude, jen věřit, že to mami zase nějak usmlouvá.

O tomto víkendu to bylo u nás samá návštěva. V pátek přijeli ti páníčkové od Adélky, ale to já nebyl doma, měl jsem službu na zahradě. Vrátil jsem se, až když odcházeli, aby mě tedy trošku polichotili, řekli mi že jsem borec a tak, to já poslouchám dost rád. V sobotu přijel zase někdo. Byla to rodina, která si od nás bude brát naší Mayečku. Jenže když viděli moje děti, úplně z toho ztratili to předešlé rozhodnutí, protože moje děti jsou jedno vedle druhého perfektní. Tak třeba Metrix. Ten je celý já. Má velkou hlavu, kulaté tlapky, pěkný ocásek, nemá ani špičatá ouška, krásně kulaté oči a navíc má moc pěknou barvičku po mamině Hance s výraznou kresbou. O nic horší není kluk Merkurek, je jenom malinko světlejší, je trošku víc po mamince Haničce, takže není tak kulatý, zato má červené kolečko v kresbě na hlavičce. Podle toho ho také od mala rozeznávají. Kočička Maya Via je také po mě. Je robustní a kulatá. Je skoro tak velká jako Metrix, maminka je občas musí zvednout a podívat se jim na bříško, aby poznala, že Metrix je Metrix. Maya se nezdá, občas se pořádně popere, ale moc ráda si pospí, jako já. A Midinka je naše mrštná šikulka. Ta se moc povedla mojí Haničce. I oči má po ní. Bude to jednou štíhlá a hbitá slečinka. A je moc zvídavá, nebojí se ničeho, prozkoumává doma každou škvíru a dokonce chytá naší fenku Žofinku za ocas i tlapky. Někdy s ní i spí na jejím pelechu.

No a proto byla ta návštěva naprosto bezradná. S maminkou se tomu smáli a říkali, že se brzy ozvou a že budou doma losovat.

A do toho navštěvování ještě naši řádili. Vystěhovali obývací pokoj, nás všechny zahnali do pokojíčku a ve zdi táta vyboural ohromnou díru. Cihly a omítka jen lítaly. Před tím tam ale postavil takový igelitový stan a myslel si, že má vyhráno. Jenže druhý den ráno mu tam utekla koťata a to byla mela. Maminka jen slyšela křik, přiběhla tam, ale už bylo pozdě. Táta z venku nemohl zasáhnout, a tak toho mimina využila a ten igelitový stan, který se průvanem krásně nadouval, rozmašírovala na kusy. Naskákali do toho stavebního nepořádku, poskakovali mezi kusy cihel a vířili prach. Mami je posbírala, oprášila a odnesla zpět jejich mamince a ta je za odměnu trošku poprala. To ona dělá, a já mimochodem někdy taky. Prostě jim ukazujeme, že správný kocourek nebo kočička se musí umět nejen bránit, ale i útočit. Jak jinak by mohli odejít do světa? No a jak byl doma takový divný šrum, táta měl všude otevřená vrátka, vyrazil jsem na průzkum. Řekl jsem si, že když tam dozadu za dům chodí naši, jdu tam taky. No ale, jak jinak, zase špatně. „Kde je kocour?“ zeptala se mami táty. „A já ho mám jako hlídat, nosit si cihly a ještě míchat maltu?“ byla jeho odpověď. A já byl ztracený. A obvyklá honička, mami na půdu, táta na zahradu, mami nahoru, táta dolů. A v tu chvíli jsem se zase našel. Seděl jsem u souseda na zahradní studni a byl naprosto spokojen, protože jsem si myslel, že mám nové teritorium. Chyba, nemám. Naše je to prý jen k plotu. No co se dá dělat.

Ale alespoň máme to nové okno, co si maminka tak dlouho přála. Pokoj se úplně změnil, je tam víc světla, už se těší, jak jí tam porostou kytky. Možná. Jestli jí je moje děti nezlikvidují. Už se pokusily o jednu kytku ve verandě, vyházeli zeminu z jiné v ložnici a dokonce Midinka seděla ve váze naštěstí jen s umělou kyticí. Ty moje děti jsou prostě všude. Jdete do koupelny, jsou ve skříňce na mycí prostředky, jdete do ložnice, vykukují pod postelí, otevřete skříňku v kuchyni, hup, už je tam kotě. Mami dokonce minulý týden navečer hledala koťata a viděla jen jedno. To potom chodí po celém bytě a čičíkuje, nic. Jen podivný šramot ve skříňce, kde je kočičí jídlo. Otevřela tedy skřínku a…… oni tam sedí a koukají na ní!. Nejdřív nechápal nikdo, kde se tam vzali, táta maminku dokonce podezříval, že to udělala schválně, aby ho rušila u televize, ale potom přišli na to, že v tom mám packy já. Já tu skříňku otevřel, protože jsem hledal něco dobrého, mimina tam nalezla, pant na dvířkách se pomalu dovřel a byla tam.

To se u nás dějí věci, koukáte, co? Víte, někdo třeba za celý měsíc nic neprožije, ale u nás v Pařezově, tam se panečku žije. Zvláště v čísle 3. Když nevěříte, přijeďte se podívat. A když máte pocit, že vám v životě něco chybí, pořiďte si kočičku. Už nikdy ten pocit mít nebudete. Věřte zkušenému organizátoru lidských zážitků.

Packou na vás mává Jaffa

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama