Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum21. dubna 2016  |  KočičákKurín  |  AutorJohanaK  |  Zobrazení celkem/dnes2 370x / 1x

Náš příběh - díl sedmý: Kurín a já; nekončící léto v Ankaře; sváteční atmosféra a špatné zprávy z domova

 Náš příběh - díl sedmý: Kurín a já; nekončící léto v Ankaře; sváteční atmosféra a špatné zprávy z domova

Léto v Ankaře pokračovalo, teploty nad 30 stupňů, obloha bez mráčků, v obchodech stále aktuální letní kolekce. I pracovní tempo v nemocnici neubíralo na intenzitě, spíše naopak. Jak bylo předpovídáno, se svátky Kurban Bayram (Svátky obětování) nastal velký příval hotelových hostů. Nemocnice byla přeplněna k prasknutí. Situace byla dokonce tak vyhrocená, že i stálý obyvatel kocourek Umut byl nucen opustit své velké apartmá, aby bylo místo pro tři kočičáky, kterým odjeli páníčkové na svátky k příbuzným. Nejvíce situaci „odnesly“ kočky bez majitelů, které měly status připraveni k osvojení. Některé se přesunuly už do tak plných kotců v zahradním výběhu. I Kurín se tato situace dotkla. Nedalo se nic dělat a musela uvolnit větší výběh a vrátit se do běžné klece, ve které bydlela v zimě při našem seznámení. Tento přesun, vzdušnou čarou sotva tři metry, měl ale nedozírné důsledky na její psychiku. Po týdnu, který strávila v docela prostorném výběhu, byla konečně zklidněná a vypadala šťastně. Pokrok v našem vztahu byl díky trpělivosti a terapií jídlem obrovský. Kurín se na mě pokaždé těšila, nechala se hladit, dokonce si na mě i vlezla a nevadil jí kontakt v podobě dotyku nebo „pusinky“. Měla jsem naivní představy, že každý týden uděláme podobně velký pokrok a domů už pojedeme jako sehraná dvojka. Další přesun a změna ubytování ale Kurín zasáhla více, než jsem čekala. Začala být znovu nervózní, až agresivní. Hlazení jí bylo opět nepříjemné a ani jídlo její znovu rozpačité pocity neuklidňovalo. Byly jsme opět na začátku.
I na mě tahle celková atmosféra velmi působila. Nebýt pozdější stoupající nervozity kvůli odjezdu a přesunu Kurín do Prahy, řekla bych, že tento sváteční týden, byl nejnáročnější ze všech. Během svátků totiž za rodinou neodjížděli jen majitelé koček, ale i doktoři a pomocný personál. A i když se samozřejmě zodpovědně střídali, aby v nemocnici nenastal naprostý kolaps a chaos, pro ty, kteří zůstali, nastaly galeje. Už před svátky se u pomocného personálu bojovalo s nestíháním. Nakonec i šéf kliniky pan Tarkan uznal, že u ošetřovatelů je podstav. Vzhledem k tomu, že Kurín jsem chtěla vidět každý den, užila jsem si v nemocnici veškeré improvizované sestavy lékařského týmu i vražedný počet pouhých dvou oficiálních ošetřovatelů – tedy jeden pro psy, druhý pro kočky + já. Dvacet pět klecí denně se stalo běžnou praxí. Oproti předešlým dnům se ale počet kočičáků v nich o dost zvýšil. Dolní přecpané patro a zahradní ještě více přecpaný výběh byla slušná makačka na celou pracovní dobu. A do toho přibyly i další povinnosti, celkový úklid, asistence doktorům a pro mě speciální úkol – dozor nad čerstvě operovanými pacienty. Dostala jsem funkci pooperační sestry, hlídala jsem jejich tep, dechovou frekvenci a teplotu v inkubátoru. Musím přiznat, že nové pověření se mi ohromně líbilo. Měla jsem se tak šanci přesvědčit, že jsem pomalu, ale jistě přivykla nemocničnímu prostředí a atmosféře operačního sálu.
Tento sváteční týden se kromě náročnější práce, vyznačoval i náročnějšími návštěvami. V nemocnici jsem byla od 9 do 17 hodin, potom sprintem domů a většinou tak 10 minut po mém příchodu do mého tureckého domova se odjíždělo na návštěvu ke známým a kamarádům. Jen jeden večer byl jiný – kamarádi a známí přijeli na návštěvu k nám. Příjezd zpět domů mezi jedenáctou a půlnocí a ráno budík na sedmou, abych už v devět byla u mé kníraté krásky.



Tyto dny byly jako splašené a já měla špatné svědomí, že na Kurín nezbývá dostatek času. Ale i když jsem raději oželela přestávku na jídlo, abych byla s ní, neměla třeba ani chuť na kontakt se mnou. Okolní rozruch, mňoukání a naříkání opuštěných koček, kterým hotel nevyhovoval, rozbroje mezi kočičáky, kteří nesnesli být ve společném kotci, nebo hlasité dohadování doktorů, běhání sem a tam a bouchání dveří, to vše dokázalo mojí kočičandu přivést k šílenství, a mě vlastně také. Ani ranní snídaňový rituál už nebyl tak veselý a zábavný jako dřív. Kurín byla nespokojená a já netušila, jak to napravit. Věděla jsem, že kromě kapsiček k snídani si Kurín musím získat i jinak... a jak to tak bývá, naše nové společné rituály vznikly naprosto spontánně.
Vše se vlastně stalo tím strašným shonem. V dolním patře jsem při úklidu trávila hodiny a Kurín se na mě dívala přes sklo. Netrvalo dlouho, než mě přesvědčila, že ji mám pustit ven z klece. Kurín byla mimo klec šťastná. Bála se, ale rychle si zvykla na nový terén. Já si zas dlouho zvykala na pocit, že mi třeba může utéct a kromě průšvihu v nemocnici by to byla hlavně katastrofa pro mě. Ale už po několikátém vypuštění „lva z klece“ bylo vidět, že Kurín nechce utéct – nevěděla by ani kam – ale že chce svobodu, chce si lehnout na koberec na chodbě a vytahovat se nad ostatními, že je volná. Kolikrát ji stačilo, že měla dveře od klece otevřené dokořán a seděla uvnitř.



Náš druhý rituál se týkal zase jídla, tentokrát toho mého. Na přestávky bylo opravdu málo času, a tak jsem si jídlo brala ke Kurín. Sedla jsem si na zem k otevřeným dveřím od její klece a dávala si svačinu z blízkého marketu, Kurín občas i ochutnala, ale většinou dostala nějakou svojí konzervičku. Aspoň v těchto klidných chvilkách jsem získávala znovu pocit, že mi při odjezdu bude důvěřovat, a tak se nebudou moci vyplnit mé hrůzné katastrofické scénaře. Ale často mě popadala panika, že se stane něco zlého. Kvůli událostem v minulém roce jsem měla pocit, že mě pronásleduje tzv. kočičí prokletí. Během jednoho roku jsem přišla o kocourka Coffeeho a za rok, na den stejně, umřela Moulí, koťátko právě od Coffíka, má jediná radost. Během toho roku se mi ani nepodařilo zachránit zubožené kotě, které jsem našla na ulici a po měsíci péče nakonec podlehlo zánětu pobřišnice. Něco zlého mohlo být kdykoliv na spadnutí a já se bála, že tato smůla zasáhne i Kurín.
Tentokrát ale přišla špatná zpráva z domova. Můj milovaný kocourek Filip, který dřív patřil do naší kočičí smečky, ale začal žít s námi doma, můj Filípek, který mi pomohl překonat to dlouhé období čekání na Kurín i smutek z úmrtí mé předešlé kočičky, můj veselý Filipides, se náhle ztratil. Máma mi vše popsala do emailu o několik dní později, protože stále doufala, že ho někde najde. I já doufala, že se ještě objeví, ale intuice říkala, že už je navždy pryč... V hlavě mi kolovala myšlenka, jestli Kurín spíše nepřinesu smůlu. Co když se ten převoz nepovede, něco bude špatně s jejími dokumenty, nebo nezvládne dobře přesun letadlem? Odjezd byl stále ještě daleko a u mě se objevily první obrovské projevy strachu z naší měsíce připravované, vysněné cesty.

Minulý, šestý díl, jsem po útoku 17. 2. 2016 věnovala krásné, klidné a bezstarostné Ankaře, na kterou v našem příběhu s láskou vzpomínám. Bomba tenkrát vybuchla jen 700 metrů od nemocnice. Je mi velice líto, že než jsem si stačila udělat čas na napsání dalšího dílu, zasáhli teroristé Turecko na několika místech. Nejhorší útok, opět v Ankaře, 13. 3. 2016 na náměstí Kizilay. Na místě zastávky autobusu jedoucího do nemocnice, na místě, kde jsme se ráno potkávaly s Cansu a s recepční Adile a jely společně do práce. Samozřejmě musím vzpomenout i útok v Bruselu, který se nás všech, jako obyvatel Evropy, dotkl asi ještě více... Doufám, že v těchto složitých a těžkých chvílích nás právě naši chlupatí přátelé drží nad vodou.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







7 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum23. dubna 2016 16:31

Děkuji :)

gwen: ano o tom jsem slyšela - tedy spíš, když jsem nechávala přidávat foto do deníčku Filip mi o tom napsal. I já měla v Brusela zrovna blízkou kamarádku... jsou to šoky ...

Reda
KocouřákReda  Datum23. dubna 2016 12:50

Hezké čtení.

gwen
Kocouřákgwen  Datum23. dubna 2016 12:15

Johano, k poslednímu odstavci. Zažila jsem něco podobného, když Filip byl v Bruselu a týden na to, na stejném místě, kde nám posílal pohled, vybuchla bomba.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum23. dubna 2016 11:00

Děkuji vám za milé reakce :) jak se říká "co tě nezabije, to tě posílí".. a i když jako řádná citlivka vždy vše prožívám naplno, musím potvrdit, že práce v nemocnici i převoz Kurín mě zocelil.

Moc mě těší, že i sedmý díl má stále svoje čtenáře :) děkujeme

Karla z Končin
KocouřákKarla z Končin  Datum22. dubna 2016 15:33

Měla jste to náročné. Jste dobrá, že jste to všechno zvládla.

evelinas
Kocouřákevelinas  Datum22. dubna 2016 10:23

Krásna reportáž,ste velmi usilovná a statočná.Prajem vám obom,aby sa všetko vydarilo.Ano,hovorí sa,že neštastie nechodí samo,no a nič netrvá večne.Je pre vás čas aby bolo len a len dobre.

Micubiši
KocouřákMicubiši  Datum22. dubna 2016 9:41

Jste moc statečná, krásný zápis.

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
Ceny Kocouř roku 2018 vyhlášeny! (26x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2019

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top