To mě teda moc nepotěšili...

Žila-byla s námi v domečku starší psí dáma, vlčanda Dejzinka. Protože nás znala od malinka, už dávno jsme věděli, že patříme k sobě a že máme každý svůj prostor. Občas jsme se kočkovali, honili (možná i pejskovali). Všechno, co po nás zůstalo nedojedené, dostala Dejza a odevzdaně to "dojížděla". Ale zestárla, přestalo ji poslouchat tělo a nakonec ji páníčci raději doprovodili tam, kde prý už zvířátka nic nebolí a čeká je tam jen všechno dobré. Dejzinka nám sice trošku chyběla - ale za několik dnů se otevřely dveře a dovnitř se nám přibatolilo - ó hrůzo!! - chlupaté pometlo. Hned jsem vytasil první silnou zbraň: i když jsem větší a těžší, naježil jsem poctivě všechny chlupy a proměnil se v skoro 2x většího... NIC.. Pinďa vesele ňafal a poskakoval. Přidal jsem tedy hlasité syčení. Papiňák hadr! ... NIC... ten vetřelec se pokusil o hlasité štěky a začal si vyskakovat. Jéžiš, co teď?? Tak jsem ještě varovně mručel a duněl, ale bylo mi to kočku platný... Uraženě jsem vyklidil pole a odkráčel (ehm, odfrčel) jsem raději pryč. Achich, tohle mi teda dělat neměli. Vždyť vědí, že mám rád všechno stálé, žádné novoty, žádné návštěvy, žádné odjezdy... Těžko si mě teď udobřují hlazením a podstrojováním, jsem pořádně zhrzený! Zatím se tomu vetřelcovi vyhýbám jak můžu, cestuji ve vyšších sférách (není lehké absolvovat přeběhy po parapetech či křeslech, ale když dole číhá ten zákeřák!) a nehodlám to hrotit. Až nadejde DEN KONFRONTACE, to bude asi pořádné tóčo (probůh, ale kdo vyhraje???). Ptáte se, co na to Riči? Nechápu - on se prostě nenechal vyvést z míry, drápky nebrousí, nesyčí, jen zvědavě kouká, co to je... No jo, nerozumné mládí, asi... Kdo můžete poradit, jak se mám s tímhle hafištěkem smířit, určitě mi písněte! Za užitečné rady předem díkes!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama