Zimní bloudění

Jednou, bylo to minulý rok (2003), byl pěkný zimní den. Lindušku jsem dopolene pustila na chvíli ven, ale hlídala jsem ji. Najednou však někam zaběhla. Myslela jsem si, že je opět v šopce nebo tam někde, a čekala jsem, že se za chvíli přijde napapat. Linda však v poledne nepřišla. Neukázala se ani večer. Popadl mne hrozný strach a šla jsem Lindušku hledat. Moje hledání však bylo neúspěšné. Hrozně jsem se o ni bála, až tak, že jsem se ani pořádně v noci nevyspala. Druhý den se však také neukázala, ale já nepřestala doufat. Prostě mi nepřišlo najednou možné, aby jsem ji už nikdy nespatřila. Dny šly ale neúprosně dál a týden byl pryč. Ale bez Lindy. Všichni už přestali doufat, že se ukáže. Já pomalu také, ale někde v hloubi duše jsem přesto cítila, že se vrátí. A taky že ano. Další den (bylo to zrovna přesně týden) šel můj strejda pro dřevo na topení, které má pečlivě poskládané. Najednou však zaslechl divné mňoukání až pištění. Hned poznal, že je to kočka a určitě Linda!!! Nemohl však přesně zjistit, odkud ten zvuk vlastně jde, a na pomoc si zavolal moji maminku. Za pár minut už Linduška ležela mamince na rameni. Byla zaseknutá v díře u dřeva, ale tak, že se nemohla pohnout dopředu ani dozadu. Linda byla promrzlá, vylekaná, vyhublá, ale z našeho setkání hrozně mooooc šťastná. Po pár dnech už břibrala normální váhu a uzdravila se její nožička, kterou měla jemně odřenou. Od té doby už Linda ven moc nechodí a drží se spíše doma. Zimu už také nemusí a raději si vychutnáva jaro a léto na naší venkovní houpačce, kde se může spokojeně rozvalit a pochrupovat : ))