Co mě to potkalo?!

Ach jo, to je ale krutý osud. Doma mám Vetřelce a pomalu se rozpínají po celé mojí rezidenci. Není to ale vůbec žádná legrace. Jeden si zvykne, paničku má celou pro sebe a ta si pak klidně dovleče nějaká rozeřvaná prťata. Pomalu si zvykám na to jejich kvílení a nepořádek. Ale jde to těžko. Nevolnost mě už přešla, přestal jsem zvracet. Jenže Vetřelci kvílí a kvílí, a jak se naučili lépe používat své tlapky, tak už lezou za mojí přítulkyní až do ložnice. To se mi tedy ani trochu nelíbí. Naštěstí je přítulkyně vždycky odnese a něco pěkného mi řekne. Já už jsem jednoho docela i trochu očichal. Musím uznat, že to jsou mrňousové a že tu lidskou pomoc potřebují. Jen doufám, že je moje přítulkyně pak opravdu někomu dá. Slíbila mi to. Moc se těším na to, že tu budeme zase jen sami dva. Někdy mám pocit, že se toho nedožiju.
Ale jinak to tu jde. S přítulkyní se mazlím, dostávám stále ty svoje mlsůtky a v noci si občas vlezu do lidské postýlky. Jen ven mi to moc nejde. Musím totiž projít rezidencí kolem koťat. A jak jsem z nich celý vystrašený, tak se pak bojím i venku. Tak si občas vymňoukám zahrádku, ale tam ze zahrádky hned pádím domů a doma zase číhají u dveří ti dva. Ach jo.