Egyptská historie koček

9. listopadu 2003  |  Filip  |  16 065x / 4x

Zdomácnělé kočky byly všude na světě původně užitečnými pomocníky člověka, protože chránily jeho zásoby potravin před hlodavci, ale v Egyptě se postupně dostaly až do role hýčkaných společníků a posvátných zvířat. Mnoho nalezených egyptských soch znázorňuje upravené kočky, často ozdobené propracovanými šperky, v hrobkách se našly mumie koček. Jak to tedy v Egyptě vlastně bylo?

Egypt

Egypt byl jednou z nejvyspělejších předkřesťanských civilizací. Protože Nil se pravidelně a spolehlivě rozvodňoval a nechával za sebou velice úrodnou půdu, měli tamější obyvatelé neobvyklou možnost vyprodukovat více potravin, než byla základní potřeba zemědělců. Tyto potraviny navíc mohly sloužit lidem, kteří pracovali v jiných oborech, a také zřejmě vedly ke vzniku třídního systému a ke vzniku bohatých a mocných rodů.

Mimochodem, jednou z věcí, na kterou tedy měli Egypťané prostředky a čas, bylo psaní, malování nebo sochařství. A protože měli zálibu v bohatě zdobených hrobkách, nechali nám tak spoustu informací o své historii, politice, i o každodenním životě. A také samozřejmě o kočkách. Spousta maleb v hrobkách znázorňuje lidi s jejich domácími mazlíčky, zejména se psy a kočkami. Kočky byly znázorňovány jak realisticky, tak satiricky. Malby zachycují kočky krčící se nebo sedící za židlemi, kočky pochutnávající si na rybě nebo kočky se svým pánem na lovu a s husou ve svých drápech. Zachovala se také řada kočičích soch. Vždycky jde o uhlazené, upravené a dobře krmené kočky, často ozdobené propracovanými šperky, jako například nosními kroužky, náušnicemi, límci nebo hrudními pláty.

Zdomácnění koček

Odhaduje se, že první zdomácnění koček (a také dalších zvířat) spadá do doby před 8000 lety. V té době se pastevci skotu, sběrači rostlin a sezónní pěstitelé začali usazovat a stávali se z nich zemědělci. Kočka se stala zvířetem farmářů, zatímco pes byl zvíře, které bylo více spojeno s lovci. Proto je také vztah člověka a psa starší – člověk byl nejdříve lovec a teprve potom začal obdělávat půdu.

Přestože k domestikaci došlo současně zřejmě i v jiných částech světa (v Asii), za kolébku chovu koček je dnes považován Egypt kolem roku 4000 př. n. l. Domácí kočka pocházela z kočky plavé, Felis silvestris lybica, která žila právě v tamních polopouštních oblastech. Byla větší než dnešní domácí kočky, srst měla zrzavo-hnědou, šedo-hnědou nebo pískově žlutou a pruhovanou.

Přesný původ koček Egypťanů není znám a ani jejich pojmenování „miu“ neposkytuje žádnou stopu. Dnes se předpokládá, že původním domovem tehdejších koček byl blízký východ, neexistuje žádný důkaz, že by přišly odjinud. Přesto je možné setkat se s názory, že mohou pocházet také z Nubie, případně že jsou potomky druhu Felis silvestris ornata a byly přineseny z kolem roku 2000 př. n. l. z Persie. Zdá se, že Egypťané kočky nijak záměrně nešlechtili.

Kočky, které se dostaly do vesnic, si tam začaly nacházet hlodavce a jejich přátelství s člověkem mohlo začít. Navíc dostávaly zbytky jídla, aby se k lidem vracely. Diodorus Sicilus, římský cestovatel, který v letech 60 až 57 př. n. l. navštívil Egypt, napsal, že kočky dostávaly mléko a chléb, nebo nakrájené ryby.

Kočky původně žily venku a pro lidi byly pouze užitečnými služebníky, ale postupem času se z nich stali společníci, kteří sdíleli s lidmi jejich domovy. Nové království, které začalo kolem roku 1500 př. n. l., bylo dobou velkého bohatství a moci. Domácí kočky se staly běžnými mazlíčky v řadě domácností, které si je v té době mohly dovolit. Pro kočky, obzvláště některé, to byly zlaté časy.

Kočky se obecně dokáží adaptovat v různých situacích. Našly si jídlo v blízkosti lidských domovů a farem, stejně se jim líbila náklonnost člověčích kamarádů. Ale i lidé ovlivnili zpětně kočky – bylo to jednak změnou jejich jídelníčku a potom šlechtitelstvím. Zdomácnění skutečně kočky změnilo, a to zejména stavbu jejich kostry.

Kočky a bohyně

Zvířata sama nebyla v Egyptě nikdy považována za božstva, často ale byla pokládána za vtělení bohů, a v případě bohyně Bastet tuto roli hrály kočky. Pro obyčejné lidi byl tento rozdíl (bohové a jejich vtělení) těžko pochopitelný, takže uctívání koček se mezi lidmi velmi rozšířilo. Příkladem může být bronzová socha egyptského kněze, který klečí před velmi velkou kočkou ozdobenou spoustou šperků. Archeologové našli také spousty amuletů z bronzu, slonoviny, terakoty a dalších materiálů, buď ve tvaru kočky, nebo s jejím obrazem.

S kočkami byly spojovány zejména dvě bohyně: Sekhmet, bohyně se lví hlavou, a Bastet, kočičí bohyně (někdy také Bast, nebo Pašt). Obě byly někdy považovány za dvojčata a některé rané malby zobrazují také Bastet se lví hlavou, i když později má už vždy hlavu kočičí. Obě bohyně byly spojovány se sluncem: Sekhmet byla divočejší z dvojčat a reprezentovala silný a ničivý žár pouštního slunce, zatímco Bastet spíše životodárnou sílu slunečního tepla. I když je pravdou, že na různých místech a v různé době byly Bastet a Sekhmet zaměnitelné.

Bastet jako sluneční bohyně byla také uctívána jako bohyně plodnosti, mateřství a krásy. Dále se s ní můžeme setkat také jako s ochránkyní koček a těch, kdo se o kočky starali.

Je nutné dodat, že na různých místech a v různé době byly kočky symbolem zřejmě i dalších bohů, a ve velkých počtech byly chovány v chrámech.

Samotná Bastet je obvykle zobrazována jako žena s kočičí hlavou, včetně dlouhých a špičatých uší. Oblečena bývá v dlouhých přiléhavých šatech a často nese košík, někdy s koťaty, dále aegis (malý štít, někdy se lví hlavou) a sistrum, což je druh chrastítka sloužící jako hudební nástroj, u Bastet na sobě mívá vyřezávané obrazy koček. Kolem nohou bohyně obvykle skotačí koťata.

Kult bohyně Bastet a s ním spojené uctívání koček dosáhlo vrcholu kolem roku 950 př. n. l. Hlavním chrámem a centrem uctívání Bastet bylo město Bubastis v deltě Nilu. Řecký historik Herodotos navštívil Bubastis a chrám Bastet kolem roku 450 př. n. l. Živě popisuje každoroční svátek, který se v místě konal. Vykopávky ve městě Bubastis (dnes známé pod názvem Tell Bastra) blízko moderního průmyslového města Zagazig Herodotův popis místa potvrzují.

Samotný chrám byl vybudován z červené žuly s prostranstvím uprostřed. Toto posvátné místo obklopovaly stěny s vytesanými postavami, rostl tam lesík z mohutných stromů a uprostřed stála socha Bastet. V chrámu žily posvátné kočky a rituálem bylo jejich krmení. Místo, kde chrám stával, je známé, ale hlavní budova byla zničena, zřejmě při zemětřesení nebo při cizí invazi.

O rituálech v chrámu se toho moc neví, ale Herodotos podrobně popsal alespoň zmíněný svátek jako nejdůležitější a nejslavnější posvátné shromáždění lidí v Egyptě. Tisíce poutníků se sjížděly do města Bubastis, řada z nich lodí po Nilu. Podle Herodota se svátku účastnilo až 700 tisíc lidí, pravdou ale je, že věci často pro efekt zveličoval. Po cestě a po příjezdu slavili poutníci událost hudbou, zpěvem, tancem a pitím spousty vína.

Egypťané a kočky

Vztah Egypťanů ke kočkám byl jedinečný. Dobytek, ovce a drůbež byly užitečné pro kůži nebo vlnu nebo pro maso. Opice byly chovány pro pobavení, i když paviáni sloužili na trzích také místo hlídacích psů. Kočka měla na rozdíl od nich svobodu, mohla přijít a odejít, kdy se jí zachtělo.

Je ale zajímavé, že kočky v Egyptě pravděpodobně neměly svá jména, používalo se zřejmě pouze obecné „miu“.

Protože se jednalo o posvátné zvíře, byla také smrt kočky vážnou událostí. Když v rodině uhynula kočka, její majitelé si jako výraz smutku oholili obočí a tělo kočky odnesli k balzamovači. V okolí Nilu byly nalezeny celé hřbitovy pro kočky a mumifikované kočky se také často objevují v hrobkách. Je ale nutné dodat, že kočky nebyly jediné, kterým se dostávalo této cti, nacházejí se také mumie dalších zvířat, zejména ptáků, psů, paviánů a krokodýlů. Ale zdá se, že kočky si našly v srdcích lidí svoje zvláštní místo.

Egypťané brali spojení koček s bohyní tak vážně, že za zabití kočky byl viník potrestán smrtí, nejčastěji ukamenováním. Římský voják, který kočku zabil, byl například okamžitě zlynčován uraženými místními obyvateli. Také ublížení kočce znamenalo těžké tělesné tresty, jako bylo useknutí prstů nebo celé ruky.

Okolní národy uctívání koček v Egyptě zaznamenaly a Peršané ho také údajně dokázali využít ve svůj prospěch. Vypráví se, že když obléhali jednu egyptskou pevnost, nařídil perský král svým vojákům házet na hradby živé kočky. Ochromení Egypťané nakonec dovolili obsazení města nájezdníky než aby riskovali zranění posvátných zvířat.

A nakonec

Z Egypta pochází také legenda o tom, že kočka má 9 životů.

Tagy ?

Sdílejte!  |  O sdílení