Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum7. prosince 2015  |  KočičákKurín  |  AutorJohanaK  |  Zobrazení celkem/dnes2 476x / 4x

Náš příběh - díl třetí: Kurín a já; zázemí nalezené v nemocnici; plány do budoucna; a smutky i trable, které je potřeba překonat.

Náš příběh - díl třetí: Kurín a já; zázemí nalezené v nemocnici; plány do budoucna; a smutky i trable, které je potřeba překonat.

Vzhledem k tomu, jak v Ankaře utíkaly celé týdny, bylo jasné, že mé dny tady, nejsou nekonečné. Stále ale zbývala spousta času na to, aby se daly vyřešit a zvládnout některé věci, které se znenadání objevily. V nemocnici jsem kromě krmení, čištění, dezinfikování, podávání léků, celkového úklidu nebo nekonečného mazlení, párkrát asistovala doktorům při vyšetření. Je pravda, že se mi občas některé techniky držení kočičáků nelíbily, ale bývá sem tam třeba mít pořádný stisk. Někdy se dařilo hned, někdy až na několikátý pokus. Neobyčejně mě ale těšilo, že mě již berou na vědomí i všichni lékaři. Na vědomí mě také vzali majitelé kočiček, kteří je chodili často navštěvovat. Rádi poseděli s ošetřovateli a povídali o svých miláčcích. Jako nová „exotická“ pracovní síla jsem si získala jejich sympatie ihned. Na procvičování jazyka úžasná věc. Zkrátka v nemocnici jsem se cítila dobře a i přes nejrůznější těžké situace jsem byla v budoucích dnech ráda, že mám v Ankaře něco jako další „domov“.
Jsou věci, na které si v životě nikdy nezvyknete, ale když přijdou, nezbývá nic jiného než se jim postavit čelem. To ráno jsem si mohla trošku přispat, protože jsem nepospíchala do nemocnice, ale čekal mě odpolední kurz v místní lidové škole. Doma jsem byla sama a zrovna jsem snídala, když zvonil telefon. Nejdříve jsem ho nechala, protože se mi ho ale opravdu nechtělo zvedat, ale po dlouhém vyzvánění jsem dostala zvláštní pocit, že by to mohlo být něco důležitého. Na druhé straně byla Selma, plakala. Nečekaně zemřel dědeček, Leventův tatínek. Dostala jsem jediný úkol, sehnat Meliha, syna Leventa a Selmy, který studoval na univerzitě v Praze. Poté jsem měla jít na svůj kurz. „Malá“ Irem byla ve škole a vše se měla dozvědět až odpoledne. Dědečka jsem znala už z dob, kdy celá má turecká rodinka bydlela v Čechách, byl tam u nich několikrát na návštěvě. Vždy se ke mně choval moc hezky, vždy mě objal úplně stejně jako svou vnučku Irem. Bylo mi smutno, ale vše jsem splnila tak, jak si Selma přála. Sehnala jsem Meliho a šla se vzdělávat. V hlavě mi běžela myšlenka, že bych možná měla odjet, aby měli jako rodina soukromí. Nebo aspoň jít bydlet jinam. Budou mít smutek a ještě aby se starali o mě... Z kurzu se mi vůbec nechtělo zpátky domů, ale nebylo jiné volby. Nevěděla jsem, co mě čeká, a i kdybych se hodně snažila, tohle bych nikdy nevymyslela. Zazvonila jsem a otevřela mi cizí paní, pozvala mě dál, já vešla a u stolu seděly další dvě cizí tváře. Bylo to zvláštní, cítila jsem se, jako by mi někdo najednou vzal můj „domeček“, přišlo mi, že jediný kdo je tu cizí, jsem vlastně já. Řekly mi, že všichni jsou v bytě babičky a že Irem je v pokoji a brečí, před chvílí ji totiž vše řekly. Až z pokoje vyjde, půjde se za ostatními k babičce. Nevěděla jsem moc, co to pro mě znamená. Mám jít? Nemám jít? Na tyhle otázky jsem dostala tu nejlepší odpověď: „Jak chceš.“ Když jsem pak viděla uplakanou Irem, rozhodla jsem být s ní, ať je to kdekoliv. Od cizích paní jsem dostala radu se převlíknout do něčeho nenápadného. V tu chvíli jsem byla vděčná za výprodej černých svetříků, který jsem využila předešlý den. V domě u babičky po vystoupení z výtahu následovala nekonečná řada zutých bot. Bylo jasné, že v bytě není jen nejbližší příbuzenstvo. I já si sundala boty, vešla do otevřených dveří a začal nekončící kolotoč vítání – představování – kondolování. V největší místnosti bytu, v salonu, byl Levent a samí muži. V další místnosti babička a starší ženy, v dalším pokoji mladší ženy. Z místnosti do místnosti běhala Selma a rozdávala čaj i občerstvení. Chodba byla plná rodinných kamarádek, které se snažily Selmě pomoci. Než jsem se někam probojovala, nejméně desetkrát mě někdo zastavil, usmál se a spustil: „Aaaa, ty jsi ta jejich cizinka - česká dcera -Johana, jak se máš? Jak se ti tu líbí? Jaké máš prázdniny?“ Méně vhodné otázky v téhle situaci jsem si dovedla jen těžko představit. Většinou jsem zvedla koutky, prokroutila očima a poděkovala. Zpětně jsem se dozvídala, že mi turečtina stále nejde, protože jsem vůbec nemluvila. Kondolování Selmě i babičce proběhlo ještě celkem „snadno“. U babičky mě políbily a objaly i všechny další starší paní. V salonu, kde byli jen muži, šla přede mnou Irem, kterou všichni postupně utěšovali objetím, které mělo svá daná pravidla – ze strany na stranu, jeden, druhý polibek. Vzhledem k tomu, že jsem v místnosti vlastně nikoho kromě Leventa neznala a na nácvik toho vzhledného objímacího rituálu nebyla nikdy příležitost, namířila jsem si to rovnou k Leventovi a objala ho tak nějak více počesku. Nebylo ani třeba slov. Nakonec jsem já a Irem a další děti a mladí skončili v další oddělené místnosti. Tam jsme byli dalších sedm hodin. Krátce po příchodu jsme sice dostali občerstvení, ale přesto, že jsem naposledy snídala, přišlo mi podivné tam jíst. Brzy jsem zjistila, že to byla chyba. A když už jsem opravdu nemohla, poprosila jsem Selmu, jestli je možné jít s Irem domů. Šli jsme i s bratranci, všichni unavení a hotoví, ale doma nám už bylo o poznání lépe.
Ještě tu noc dorazil do Ankary i Melih. Následujících 14 dní se široké příbuzenstvo, kamarádi a známí scházeli u babičky v bytě, klábosili a hodovali, Selma s její švagrovou kolem nich běhaly, my děti tam chodili na večeře, u kterých nám kvůli atmosféře nechutnalo, a když se blížila půlnoc, vyráželi jsme domů opět společně s bratranci a nově i s Melihem. V těchto dnech byla pro mě nemocnice oázou klidu. Přátelům jsem se mohla svěřit se všemi pocity i dojmy a bylo mi vysvětleno, že každá rodina má tyto zvyky v jiné intenzitě. U té mé turecké rodinky byla intenzita vysoká...
Ztráta dědečka nebyla, ale tou jedinou špatnou zprávou těchto dnů. Zrovna když jsem se mazlila s mou kníratou kráskou Kurin a užívala si chvilky klidu a dávky vrnění pro regeneraci nervů, zastavil se u nás jeden z doktorů. Hned jsem se ptala, jak to vypadá s tou nohou, jestli už vědí, že se operace povedla. Odpověď mě ale vyděsila. Výsledek není jistý, a protože u předešlých dvou operací vždy nastaly pooperační potíže, je možné, že Kurininu přední nohu budou celou amputovat. Kromě šoku, který zastavil u mě velmi přirozeně rychlospustitelný pláč, vyvolala tato zpráva i maraton v dotazování se všech doktorů, a to na dvě otázky v rychlém sledu: „Jak to vypadá s Kurininou nohou? Co tomu říkají její majitelé?“ Ať jsem potkala kohokoliv z nich, nedala jsem pokoj, dokud jsem nedostala odpověď. Nevím, jestli byli domluvení nebo mlžili, ale nic kromě: „Není jisté, co bude, ale ta možnost amputace tu je,“ jsem se nedozvěděla. A co se týče druhé otázky, i tam se odpovědi navzájem podobaly. „Kurin majitele má, ale myslím, že se ani neozvali. Kurin majitele má, ale nevolají, nenavštěvují ji. Kurin majitele asi má? Podle papírů má, ale...“ Na lítost a strach jako by nebyl ani čas, nastala vzdorovitá naštvano-vzteklá reakce. Takže kočka je třikrát operovaná, hrozí ji amputace, už je tady víc jak půl roku a oni se ani neozvou? V tom případě už majitelé nemá! O této teorii jsem se poradila s recepčními Adile a Gülcan, i s kolegyněmi Adile a Cansu, všechny souhlasily. Kurin majitelé nemá a tak, jestli chci, můžu si ji odvézt.
Z nemocnice k babičce ke společné večeři, nebo na kurzy turečtiny, ale i tak se našel čas k velkému pátrání, jak dostat Kurin do Prahy, domů. Obeslala jsem všelijaké dopravní firmy chlubící se převozem živých zvířat, psala jsem chovatelům živícím se prodejem koček do zahraničí, psala Turkish Airlines, psala jsem na letiště. Odpovědi se buď lišily a nebo mě odkazovaly rovnou na českou veterinární správu. A tak jeden z emailů mířil i tam. Odpověď jsem očekávala s netrpělivostí a do té doby jsem pokračovala v samostatném pátrání. Objevila jsem seznamy zemí a podle toho, do kterého seznamu daná země patří, jsou různé podmínky. První seznam – země EU. Z těchto zemí není přesun nijak složitý, stačí čip, pas zvířete, očkování proti vzteklině + jeho přeočkování po 21 dnech. Následuje další seznam, dovoz zvířete ze třetích zemí, tzv. vyjmenované třetí země. Tam si přečtete názvy zemí, které ani nevíte kde hledat na mapě. Ale ani z nich není převoz až tak beznadějný. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, Turecko jsem mezi nimi nenašla. Existuje tedy ještě další možnost. A o té jsem se také dozvěděla z emailu od české veterinární správy.
Zrovna jsem dorazila z odpoledního kurzu a začala si kuchtit oběd. Otevřela jsem email a bylo to tam, odpověď od PVS Ruzyně s podmínkami převozu. Když jsem si je tenkrát přečetla, propukla jsem v pláč. Oběd neoběd, akorát jsem uklidila a šla si zalézt k sobě do pokoje. Přívalem slz jsem si přivodila migrénu, kterou trpívám, a ani po dvou hodinách, ani po tom, co přišla má učitelka turečtiny, jsem se neuklidnila. Veškeré symptomy neutichajícího pláče jsem se snažila svést na úmornou bolest hlavy. „Takové podmínky jsou moc zdlouhavé, téměř 5 měsíců, a navíc je nezvládám plnit.“ ozývalo se v mé bolavé mysli. „Nejsou to podmínky, ale výčet toho, proč je to takřka nemožné. Slíbila jsem ji, že se pro ni vrátím, když to půjde. Ale tohle asi nepůjde.“ znělo mi hlavou sem a tam celou noc. Ráno ale bylo moudřejší večera. Všechny pochyby jako by odplavil ten nekončící pláč. Udělám pro to vše a počkám tak dlouho jak si přejí. A čím více mi budou házet klacky pod nohy, tím více si za tím půjdu. A navíc... navíc na to nejsem sama, mám nemocnici a jako oporu celou „armádu“ veterinářů. S nimi ty čipy, očkování, přeočkování, testy ve zvláštní laboratoři vybrané od EU, veškeré lhůty i konečné papíry a lékařské certifikáty zvládnu. Teď je důležité, aby se Kurin uzdravila a mohl ten kolotoč celý začít.
Ještě to ráno jsem napsala panu Tarkanovi, že až se potkáme v nemocnici, musím s ním mluvit, protože chci jednu kočičku převézt do Prahy. A jak jsem napsala, tak se i stalo. Vidím to jako dneska, pan Tarkan mě pozval do kanceláře a posadil si mě proti sobě. S úsměvem očekával, co jsem vymyslela. „Tak o jakou kočku jde?“ zvědavě se ptal. „Kurin, chci si vzít Kurin,“ odpověděla jsem odhodlaně. I tak v jeho výrazu zůstal otazník. V nemocnici totiž bylo spousta jiných koček, bez majitelů, bez nemocí, bez handicapů, i mladších. Ale já chtěla Kurin. „Kurin ale majitele má,“ řekl a dál se usmíval, jakoby si myslel, že jen rozehnal nějaký nepromyšlený rozmar. „Ptala jsem se na její majitele, ale Kurin je tu už sedmý měsíc a oni za ní nepřišli, ani si nezavolali. Podle mě už majitele nemá,“ nenechala jsem se zviklat. Pan Tarkan pokýval hlavou a podíval se mi do očí: „V tom případě opravdu majitelé nemá, když nevolají, ani nepřijdou. Zjisti veškeré podmínky, které jsou potřeba k převozu do České republiky.“ Chvíli se odmlčel a ještě dodal: „Kurin... Kurin, to bude hodná kočka.“



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







14 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Reda
KocouřákReda  Datum8. prosince 2015 20:40

Moc hezké čtení.

Maud
KocouřákMaud  Datum8. prosince 2015 19:48

Líbí se mi na tom i turecké reálie, je to moc zajímavé čtení!

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum8. prosince 2015 19:42

Děkuji za vaše komentáře i otázky, a že ten náš příběh se vám líbí :)

Vzhledem k tomu, že v Turecku běžně žijí na ulicích kočky i psi, jsou tam uzpůsobená pravidla: pokud najdete zraněné-nemocné zvíře, má právo na bezplatné ošetření. Pokud srazíte autem kočku, psa - automaticky je péče o něj zdarma (bohužel stále malé procento lidí je schopno ho tam dovézt - ale pokud Turci zvířata milují jsou schopni pro ně udělat cokoliv, mít třeba i deset koček, krmí celé ulice atd). Na fakultách veteriny mladí lékaři také operují zdarma pro lidi, kteří si operaci nemohou dovolit - určitě to tak je právě v Ankaře.
Co se týče mecenášů v nemocnici jsou asi nezbytní - protože tam bývá mnoho nalezenců z ulice. Fungují vlastně částečně jako útulek. Náklady za léčení Kurín platila nemocnice - já jsem si to tam vlastně odpracovala, ale dobrovolně. Ted nemocnici určitě pomohl i ten pořad v TV.

Ten přesun, letenka (lze letět jen s Turkish airlines - vždy s těmi dražšími společnostmi, které nabízejí tuto službu), poplatek za kočku na palubě podle kil - v kabině může být zvíře do 8kil včetně přepravky. Platba za dokumenty - zdravotní certifikát, platba za testy na protilátky proti vzteklině - určitě se o tom rozepíšu v pokračování příběhu cca otázka 20tisíc

V turečtině se dělají zdrobněliny pomocí přípony -cik (džik), např. já jsem tedy Johanacik, pak je ještě taková neoficiální verze zdrobněliny např. jméno Minnak je pak Minnoš, nebo Adile - Adiloš
takže Kurin je Kuriš, a z toho pak děláme ještě Kuríšek

Kurin - v turečtině krátce a hlavně "r" je méně výrazné než naše české, u nás jak víte je to Kurín, ale Kuriš je vlastně častější, tak ji říkáme když zlobí - takže pořád :)

Pája6
KocouřákPája6  Datum8. prosince 2015 18:03

Také děkuji a čekám na další osudy Vaše i Kurínky (jak toto jméno vlastně zdrobňujete?).

viera
Kocouřákviera  Datum8. prosince 2015 17:04

a ta odvaha opustiť domov a isť do šíreho sveta..rada o tom čitam,fandím ludom ako vy,ale sama som mačka domáca čo nikdy neopusti na dlhšie svoj dom..tak nam možete svoje zažitky opisovať dalej..budem netrpezlivo čakať na pokračovanie :)

Karla z Končin
KocouřákKarla z Končin  Datum8. prosince 2015 16:51

Moc zajímavé povídání. Jste dobrá, že jste vytrvala :-)

gwen
Kocouřákgwen  Datum8. prosince 2015 15:42

Mě by zajímalo, kolik stojí přeprava z Turecka do CR. A proběhla karanténa?
Ona to asi nikterak laciná záležitost nebyla, že?

MaJ
KocouřákMaJ  Datum8. prosince 2015 14:39

napínavý příběh, aspoň že už vím, že skončil happy ended :)
zajímalo by mě, jak to je s hrazením péče o zvířata v Turecku - pobyt a léčení a ošetřování koček, o které neměli majitelé zájem, musel někdo hradit, si myslím. Třeba z darů od mecenášů nemocnici?

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum8. prosince 2015 14:16

děkuji všem za krásné a milé komentáře... nevím jestli jsou ty moje bláznivé nápady, které mi přidělají vždy potíže navíc - jak říká táta, k obdivu :)

udělala jsem ještě pátrání o slově Kurin:
v kurčtině to prý znamená - hlasitý pláč (to se k tomuto dílu hodí)
slovo kürin - tedy s přehláskou je prý nádoba na melouny :)
a další podobné slovo je kuran - tedy pro nás korán, no a co si budem povídat, to ted je sice téma jedna, ale bohužel spíše negativní. Asi to budem muset nechat jako záhadu :)

viera
Kocouřákviera  Datum8. prosince 2015 13:52

krásne..google translate mi ukázal,že slovo ,,Kurin" v preklade rozpoznané z japončiny je do slovenčiny aj do češtiny preložené ako ,,Kling"..vyzera to ako nejaky nezmysel,ale aj preklad je pekný :)

mdeknight
Kocouřákmdeknight  Datum8. prosince 2015 9:50

Pěkně napsáno, zase jsem naměkko :- ) A obdivuji Vaši odvahu, odhodlání a zarputilost, s jakou jste se nenechala odbýt.

LuckyL
KocouřákLuckyL  Datum8. prosince 2015 9:42

Klobúk dolu, k celkovému postoju a najmä k boju za Kurin.

gwen
Kocouřákgwen  Datum8. prosince 2015 9:04

Čím víc překážek, tím víc člověk chce.
Super napsané!

Míša (6)
KocouřákMíša (6)  Datum8. prosince 2015 8:50

Zase krásný článek. Já Vás strašně obdivuji, jak jste se k tomu postavila.

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
Kočičí jména (80x)
2
Kdy je možné odebrat kotě od kočky? A proč ... (52x)
3
Oči koček a možné problémy (35x)
4
Jak dlouho může zůstat kočka sama doma? (33x)
5
Rostliny jedovaté pro kočky (28x)
6
Veterinární poradna: Britský kocour má špatnou ... (24x)
7
Zuby koček - péče a možné problémy (20x)
8
Britská krátkosrstá kočka (18x)
9
Ruská modrá kočka (17x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2019

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top