Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum3. ledna 2016  |  KočičákKurín  |  AutorJohanaK  |  Zobrazení celkem/dnes2 565x / 3x

Náš příběh – díl čtvrtý: Kurin a Já; sbohem krásná Ankaro; nemocnice v mysli i v srdci; příště už bez Kurin neodjedu.

Náš příběh – díl čtvrtý: Kurin a Já; sbohem krásná Ankaro; nemocnice v mysli i v srdci; příště už bez Kurin neodjedu.

A bylo to tady. Z celého pobytu v Ankaře zbyl poslední víkend a jedno celé pondělí. V lesklých, ale již pěkně pomačkaných deskách, se na mě šklebila zpáteční letenka s jasným datem: úterý 17. 3. 2015. Tato nekompromisní informace, ale dokázala vyvolat kompromisy u mé turecké rodiny. Vzhledem k tomu, že byli stále neméně zaměstnáni všelijakými příbuznými, i těmi, o kterých se dohodli, že nebyli ani z jedné příbuzenské větve, dovolili mi celý víkend i poslední pondělí strávit v nemocnici. Moc to pro mě znamenalo a právě tyto dny mě přesvědčily o tom, že se sem stoprocentně vrátím. Kromě lásky ke Kurin, která se dále zotavovala z poslední náročné operace, mě sem táhl přátelský kolektiv, ale i touha umět jako veterinární sestra víc. Přišlo mi, že tady zanechávám spoustu rozdělaných věcí. Přišlo mi, že těchto pár týdnů mi ukázalo mnohem víc než celé měsíce nebo i roky před tím. Přišlo mi, že jsem v sobě našla stránky, o kterých jsem dřív už sice věděla, ale teprve teď jsem je dokázala přečíst. Já, která jsem se celý svůj život domnívala, že chci pracovat s lidmi, v cestovním ruchu, či v diplomacii, jsem zjistila, že mezi zvířaty se cítím mnohem lépe. Paradoxně, že se mezi nimi cítím být více člověkem a i sama sebou, než mezi mnohými lidmi.

Všechno směřovalo do finiše, rychlozjišťování dalších informací o převozu, občas snaha vymyslet jednodušší cestu, která ovšem legálně neexistovala, domlouvání podrobností v nemocnici – aneb jaký bude postup, a v neposlední řadě vše oficiálně potvrdit i doma. Celou dobu jsem každý den v emailech detailně popisovala mé strasti i radosti, dění v tureckém domově i v nemocnici, stav Kurin i moje přání dovézt ji domů. S žádným rezolutním „ne“ jsem se nesetkala, i na dálku mi byli rodiče oporou ve vymýšlení toho nejjednoduššího řešení. Ale věděla jsem, že až přijedu domů, určitě neuniknu rozhovoru o tom, nakolik je to rozumné a jestli převoz zrovna postižené kočičky bude to pravé ořechové. Ano, další věc, která neměla jasné řešení, Kurin a její nemocná noha. Během mého posledního víkendu jí sundali dlahu, prognóza stále jistá nebyla a nožka bez opory dost bolela. Stačilo se podívat do Kurininých nešťastných očí a uslyšet zuřivé vrčení při snaze se jí jen dotknout. Po odstranění bandáže, už žádné mazlení ani pohlazení nebylo a přede mnou stálo rozhodnutí, které nešlo vzít zpátky. Ano, nebo ne. Ano, vezmu si kočku, o které vím sice málo a momentálně ji nemohu ani pohladit, možná bude mít jen tři nohy, anebo trvalou bolest. Ne, nevezmu si kočku, které jsem slíbila, že proto udělám všechno, a kterou si zřejmě nevezme nikdo, protože sblížit se s ní je přece jen oříšek. Ve chvílích, kdy jsem musela být u Kurin jen v bezpečné vzdálenosti, se mi do hlavy dostaly i tyto myšlenky. Přesto, že jsem už byla pevně rozhodnutá, že ať to bude jakkoliv obtížné, jdu do toho, nastalo i takovéto zaváhání. Byly to prostě slabé chvilky nás obou. Ale sama sobě jsem si znovu přehrála všechny události posledních týdnů a rozhodnutí nemohlo znít jinak, než že Kurin pojede do Prahy hned, jak to bude možné. Je přeci jasné, že bolest a strach, i nedostatek důvěry, přerušili naše mazlící setkání. S panem Tarkanem jsme si tedy potvrdili předešlé rozhodnutí. Jen co se Kurin uzdraví, dostane čip a začne se s očkováním. Přesto se strašák jménem amputace nepřestával vznášet nad našimi hlavami. Nedalo mi to a pana Tarkana jsem požádala o upřímná slova. Ostatní lékaři se stále při otázce, jestli se noha lepší, kroutili jak žížaly a uhýbali pohledem. Pan Tarkan, jak bývalo jeho zvykem, se napřímil, pousmál se a řekl> „Jsem si stoprocentně jistý, že amputace nutná nebude. Kurin bude chodit normálně.“ Vzala jsem to za své a v můj opravdu poslední den jsem na toto trápení už nemyslela. Jediné, co jsem měla v mysli, bylo to, že znovu přijedu.

Jeden den, co to je? Moc krátký čas na to stihnout vše. Předbaleno už jsem měla, večer jsem slíbila mé rodince, že přijedu včas na večeři k babičce, mezi čtvrtou a pátou hodinou jsem měla domluvený pracovní pohovor, a zbytek dne patřil nemocnici a Kurin. Trápilo mě vědomí, že nemůžu mé kníraté krásce vysvětlit, že se vrátím. Věděla jsem, že loučení nebude jednoduché a při mé povaze ukápne nejedna slzička. Rozhodla jsem se pro pracovní tempo, jako by byl úplně normální den, ale čas byl neúprosný. Blížila se čtvrtá hodina a správně bych měla být už převlečená a utíkat na schůzku, kterou mi domluvil pan Tarkan u jedné z firem na veterinární léky, která obchoduje i s Českou republikou. Rozmýšlela jsem se, jak to s celým tím loučením udělám, aby to bolelo co nejméně. V tom na mě volala Ayše, účetní nemocnice, která si rtěnkou obtahovala už tak dost červené rty „Pojď, je focení. Honem, honem.“ Vystoupala jsem do horního patra a vešla do lékařského pokoje, na stole byl růžovo-bílý dort se zapálenými svíčkami. Za stolem seděl pan Tarkan a ostatní se svolávali a postupně přicházeli. „Jéé vy něco slavíte? Tak já vás vyfotím, ať jste tam všichni.“ řekla jsem s dobrým úmyslem. „Hehe, to asi těžko, když to děláme kvůli tobě. To je dort na rozloučenou,“ zasmála se Ayše. Sklonila jsem hlavu a když jsem ji zvedla, snažila jsem se ze všech sil držet úsměv. Takové překvapení jsem nečekala. Z focení se každý rozběhl ke své práci. Lékaři na plánovanou operaci, recepční za své pulty, pomocná četa k rozuklízeným klecím. Jen mě čekalo převlíkání a snaha o poslední pohlazení mojí Kurin s poselstvím „Vrátím se pro tebe“.

Na pohovor jsem šla s rudým uplakaným obličejem a rozmazanou řasenkou. Před firmou jsem se snažila alespoň o trochu upravený vzhled. Šéf dotyčné firmy mi sice nenabídl pracovní pozici, o kterou bych měla zájem, protože to bylo vše na plný úvazek v Ankaře, ale po dlouhém studování mého krátkého životopisu zvolal pro mě pěknou větu: „Je mi líto, že se spolu nedomluvíme, ale odpusťte, jedno stejně nechápu, proč s vašimi znalostmi, děláte u Tarkana pomocný personál? Vždyť to i uklízíte, ne?“ Pak jsem utíkala rovnou na večeři k turecké babičce, dobalila poslední věci, zavřela oči a měla pocit, že to uteklo tak rychle, že jsem je otevřela až v Praze. Během cesty, jsem ale vymyslela, co udělám ihned po příjezdu. Koupím Kurin krásnou deku, aby byla jen a jen její a měla ten svůj mini domov aspoň o trošku hezčí. Ani ne týden po návratu už do Ankary cestoval balík s růžovou původně dětskou dekou, s pamlsky pro Kurin, s lázeňskými oplatkami a s kočičími jazýčky pro celý nemocniční personál. Doma mě také čekal obávaný rozhovor o tom, jak je celá záležitost spíš nerozumná než rozumná, ale díky „mírnosti“ mých rodičů jsem panu Tarkanovi mohla poslat email, že se všichni doma na Kurin těšíme. Následovalo dlouhé čekání plné balíčků s adresou Ankara, emailů o stavu Kurin a o průběhu čipování a očkování, jednání s Turkish Airlines o podmínkách převozu zvířete na palubě, vytištění dokumentů od veterinární správy a odškrtávání jednotlivých splněných podmínek. Občas jsem si dokumenty, které se vyplňují až krátce před přesunem, vyndala a studovala je, snažila se porozumět všem políčkům a tabulkám. Občas jsem si představovala, jak to všechno bude a často jsem se ráno budila celá zpocená, protože se mi celá cesta přehrála ve snu. Jednou mi přišel email od pana Tarkana, který začínal větou: „Mluvil jsem s majiteli Kurin a rozhodli se, že...“ v tomto je turečtina zoufalá, že podstatné se dozvíte, až na konci nekonečně dlouhé věty. Na chvilku se vše zastavilo „Oni jí určitě chtějí zpátky,“ měla jsem v hlavě několik verzí mého osobního hororu. Naštěstí stačilo jen dočíst úplně celé Tarkanovo souvětí „... že pokud ji chce někdo jiný, že oni jí už stejně nechtějí. Nic tedy nestojí v cestě.“ V tu chvíli jsem se znovu ujistila, že nejde jen o rozjetý vlak, který jsem kvůli slušnosti nevěděla jak zastavit, ale že Kurin je opravdu srdeční záležitostí a že o ní přijít nechci. V jiných emailech jsem se dozvídala převážně jen dobré zprávy: 1. Kurin dostala čip. 2. Kurin má veškerá očkování. 3. Uplynulo 30 dní po očkování vztekliny a můžou se udělat testy na protilátky v krvi ve speciální laboratoři ověřené od EU. 4. Výsledky testů na protilátky jsou vyhovující a už zbývá počkat nejméně tři měsíce, aby byl převoz možný. 5. Převoz je možný udělat během září. A nejdůležitější zpráva: Kurin je zdravá a operovanou nohu používá.

Na začátku letních prázdnin se ve mně probouzel další neklid. Musím něco udělat. Musím mít datum, kdy budu už v Ankaře a hlavně kdy bude den převozu. Po emailové komunikaci s Turkish Airlines jsem požádala pana Tarkana, aby mi Kurin zvážil, a kamarádku Cansu, aby mi poslala orientační rozměry a váhu přepravky, kterou u nich v petshopu mohu běžně koupit. Turkish Airlines žádali maximální váhu zvířete na palubě i s přepravkou 8 kg. Maximální rozměry měly být 55 cm x 40 cm x 23 cm (výška x délka x šířka), zdálo se mi to podivné, ale chybu v instrukcích nepřiznali. Bylo jasné, že výška 55 cm je pro nás zbytečně velká, ale šířku 23 cm nedodržíme. Váha Kurin v té době byla pouhých 3 130 g. Jaké budou rozměry přepravky i celková váha se musí hlásit předem při kupování letenky. Vybrala jsem kasičku – obálku s fotkou Kurin - a s ušetřenými financemi jsem šla na pražskou pobočku. Odlet jsem měla jasný, vyberu podle ceny první nebo druhý týden v září a chci zůstat cca měsíc. Jenže mě trápil jeden z mých snů. Zdálo se mi, že jsem s Kurin dorazila domů a vše vypadalo v pořádku a zjevilo se mi i konkrétní datum příletu, 2. 10. 2015. Byl to ale pátek a to mi nějak nesedělo, do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli mě ovlivní sen, nebo počet dnů v Ankaře, a nebo třeba cena. Nakonec zvítězilo bdění nad sněním. V Ankaře jsem měla být čtyři týdny od pondělí do pondělí 5. 10. 2015. To je tedy datum našeho dne D. Ačkoliv jsem nebyla předem upozorněná, Turkish Airlines mají 3-4 dny na to, aby schválili zvíře na palubě, takže mě mohlo čekat vybírání data znovu. Sebrala jsem si tedy svou našetřenou obálku a šla domů čekat, jestli ten náš důležitý den bude pátého října, a nebo den jiný. Nakonec se změny nekonaly. Tedy 5. 10. - náš perný den.

Celé čekání, celé dlouhé měsíce uplynuly nakonec rychle, asi protože čas už je takový. Na začátku mi to přišlo nekonečné a jen při pomyšlení, že Kurin je stále někde v kleci a ani netuší, že to jednou skončí, mi bylo moc smutno. Pomáhalo mi emailování s panem Tarkanem, psaní si s recepčními i se sestřičkami, a hlavně fotky, co mi posílali. V květnu, když jsem měla narozeniny, mě překvapil email s tím nejmilejším obsahem, fotkou, kde byly moje kamarádky Cansu a Adile a samozřejmě Kurin. V ruce držely nápis s tureckým přáním (překlad doslovný): „Dobře, že ses narodila. Máme tě moc rády.“ Byl to ten nejhezčí dárek, po delší době jsem viděla Kurin aspoň na fotce a snažila se zkoumat, jestli její nemocná noha už zesílila. Ale i doma jsem měla velkou podporu v naší kočičí smečce, která je naším společníkem roky, i když její osazenstvo se různě mění. Objevil se tam oblíbenec, který se probojoval až na čestné místo našeho domácího miláčka. I když byl původně jednou z dalších (v té době ze sedmi) sousedovic koček, které ale živíme i my (možná hlavně my), Filípek byl v podstatě náš a Kurin tak neměla být jedináčkem. S Filipem čekání utíkalo lépe a stejně jako Kurin měla mé slovo, že se vrátím, i Filip věděl, že příjezd Kurin neznamená konec lásky k němu. Aspoň doufám, že to dobře věděl. Loučení s Filipem před cestou do Ankary nebylo vůbec smutné, měla jsem se vrátit konečně s Kurin, s jeho novou kamarádkou, a měla jsem tak mít doma kočičáky dva. Ale člověk míní, život mění...

Kurin, díl čtvrtý




Kurin, díl čtvrtý



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







15 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum7. ledna 2016 11:27

Pája: tak já myslím, že když nás bude více s takhle pozitivním myšlením, že o třeba vyjde :D
já se pro jistotu zaměstnala u stavební firmy a šéf má koček pět :)

Pája6
KocouřákPája6  Datum7. ledna 2016 10:11

Já si dnes vsadila a přísahám, že kdybych měla milion, jdu do toho s JohannouK. :-)), taková kočičí nemocnice by měla smysl.

Alena + Xindlíci
KocouřákAlena + Xindlíci  Datum6. ledna 2016 18:08

Báječnéé,fakt klobouk dolů

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum6. ledna 2016 17:18

Děkuji vám všem.. ale jsem si jistá, že vy všichni co mi píšete tak milé věty, byste se v té samé situaci zachovali stejně :) díky

mdeknight
Kocouřákmdeknight  Datum6. ledna 2016 13:19

Zajímavý příběh se šťastnou tečkou. A ještě jednou palec nahoru za Vaši odhodlanost dotáhnout věc do konce! Jste prostě dobrá!!! A Kurín měla obrovské štěstí, že Vás potkala :- )

Míša (6)
KocouřákMíša (6)  Datum6. ledna 2016 9:08

Já Vás hrozně obdivuji, že jste to dokázala. Hlavně že máte vytouženou kočičku doma a packa je snad v pořádku. Hodně štěstí oběma.

Filip
KocouřákFilip  Datum5. ledna 2016 19:09

Zajímavý příběh, obdivuji, že jste se k tomu dostat Kurin do Česka odhodlala a dokázala to, muselo to stát hrozně moc úsilí. A stejně zajímavé, jako bonus, jsou i další reálie z vyprávění a i komentářů. Díky! :o)

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum5. ledna 2016 17:30

exituje tam organizace Haytap - která je pokud vím financovaná i státně,městsky.. pomáhají zvířatům na ulici. samozřejmě obrovskou práci tam odvedou dobrovolníci

Veterinární fakulty poskytují zdarma operace nebo veterinární péči - to je tedy také financováno státem nebo danou fakultou

Veteriny - obecně jsou soukromé, to že poskytují pomoc zvířatům bez majitelů je kompenzace toho, že je tam těchto zvířat obrovské množství. Bohužel jen má domněnka, že tak 10% lidí zachraňuje co se dá, kéž by pak bylo ještě tak 10% lidí, kteří sice nepomáhají, ale aspoň zvíře mají (třeba spíše papírové, ale aspoň zvíře mají doma), zbytek lidi co zvíře nemají - ale neublíží, ti co je nemají rádi a samozřejmě ti co ubližují a i ničí snahu jim pomoci, ničí kočičí domy atd ...

zatím jsem se zabývala jen kampaněmi, které právě vycházejí z projektu Haytap - pobídky ke krmení zvířat v zimě, voda v létě atd ..

Je to zajímavé téma a až dokončím Náš příběh s Kurín, ráda se podělím o informace o Haytapu a různých projektech v TR

Nemocnice je soukromým projektem a momentálně pomáhá a medializace, dokument v TV (již se připravuje druhý díl), plus třeba vstupy ve zprávách.. takže i tak se shání finance

Pokud bude zájem, moc ráda to detailněji zpracuju :)

Karla z Končin
KocouřákKarla z Končin  Datum5. ledna 2016 16:45

Moc zajímavé povídání. A nejlepší na tom je, že to dobře dopadlo. Moc obdivuji Vaši chuť bojovat :-)

gwen
Kocouřákgwen  Datum5. ledna 2016 15:28

Johano a v Ankaře je to financováno z jakých zdrojů?
Soukromníci? Státní ? Městské? Kombinace?

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum5. ledna 2016 15:13

děkuji vám znovu za hezké komentáře :)

nevím jestli tady je podobná instituce, ale já hledám sponzory :) je to zatím utopie... ale kdo ví .. myslím, že by stačil i něco jako útulko-hotel s péčí o nemocné a po operaci, s lékařským dohledem (pomoc tak i s péčí u zvířat, která jsou po zakroku v útulku). Veterin máme dost, ale pooperační péče není tak obvyklá, hlavně prostory, kde se zvířata zotavují, vypadají hodně jinak než jsem viděla tam (navštívila jsem i další dvě veteriny v Ankaře)... třeba se jednou i tento sen splní, třeba vyhraju loterii nebo tak ;)

Díky, že se s vámi můžu o to vše podělit :) je to moc fajn

Pája6
KocouřákPája6  Datum5. ledna 2016 14:39

Já mám radost, že je Kurín konečně doma, ze má Vás a Vy máte ji.
Také mě moc zaujala kočičí nemocnice, snad je jen otázka času, kdy budou podobné nemocnice i u nás (nevím, možná už jsou?, ale spíše ne).
No a hlavně obdivuji Vaši vůli a schopnosti všechno tohle zvládnout. Těším se na pokračování.

gwen
Kocouřákgwen  Datum5. ledna 2016 12:54

Já mám vždycky radost, když lidi jejich práce baví a naplňuje. Což je z fotek vidět.
Díky za vyprávění...

Micubiši
KocouřákMicubiši  Datum5. ledna 2016 12:11

Máte i můj obdiv. A díky za fotky.

LuckyL
KocouřákLuckyL  Datum5. ledna 2016 10:54

Ešte raz vyjadrujem obdiv k Vášmu odhodlaniu.
A musím priznať, že politika bezplatného ošetrenia túlavých zvierat v Ankare ma milo prekvapila, nečakala by som to.

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2019

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top